|
O nás Historie farnosti
 Církev Československá vznikla po vánočních
bohoslužbách L.P. 1919 vyhlášením 8. ledna L.P. 1920. V různých
místech zapustila svoje kořeny. Náš kraj, na boskovicku evangelický,
na blanensku v blízkosti římsko-katolických poutních míst Sloup,
Křtiny, Vranov, byl téměř mimo vliv reformních snah v církvi. Ač ve
Žďárné tehdejší farář sloužil české vánoční bohoslužby, přece zde
naše církev nevznikla. Z přifařené obce Rudice pocházel jeden z
prvních duchovních naší církve Rudolf Juřina. Kdykoliv se do Rudice
či Jedovnic o prázdninách vracel k příbuzným, vždy tam rád sloužil
bohoslužby. První věřící se k Církvi Československé v
Blansku hlásili v roce 1922 a v roce 1923 bylo rozhodnuto konat
první českou mši. Slavný okamžik nastal v listopadu 1924, kdy
za účasti více jak 800 věřících, sympatizantů i zvědavců byla v
sokolovně bohoslužba sloužena.
Od roku 1925 byly v sokolovně pravidelně
slouženy bohoslužby 2x měsíčně ve velkém sále pro 150 až 200
věřících. V roce 1928 došlo ke schválení samostatné farnosti státem
a 1. 5. 1929 byl v Blansku v sokolovně slavnostně instalován první
blanenský farář JuDr František Náhlík.Sloužil rozsáhlé farnosti
mající téměř 2000 věřících nejen v Blansku, ale i v dalších obcích
většiny okresů Blansko a Boskovice. Spolu se svou manželkou
vyučovali náboženství na 26 školách, celkem přes 300 dětí.
Po postavení kostela bylo slavnostní
rozloučení s bohoslužbami v sokolovně a od té doby se bohoslužby,
křtiny, svatby, pohřby konaly v kostele. Bohatá kulturní činnost
potom v sále školy naproti kostela, či akademie opět v sokolovně. Od
roku 1938 byli v Blansku farář JuDr. František Náhlík a duchovní ThB.
František Černý, který se stal 1. 9. 1939 farářem, a blanenský rodák
František Nygrýn duchovním. Při obsazení duchovní správy farářem a dvěma
duchovními byly bohoslužby již pravidelně konány nejen v dosavadních
místech Blansko - kostel; Rudice, Žďár, Rájec, Boskovice a Velké
Opatovice ve školách, ale i na dalších místech, a to v Jedovnicích,
Olomučanech, Černé Hoře, Letovicích, Lysicích, Křtinách a
Sebranicích.
Ve válečných dobách byla v blanenské farnosti
bohatá kulturní činnost. Národní Církev Československá se stala
dobrým přístavem uprostřed hrůz, neklidu a válečného běsnění. Pravidelně se konaly bohoslužby, křtiny,
svatby, pohřby a duchovní večery. Mimo to byl v činnosti pěvecký a
recitační soubor více jak padesáti dětí vedený bratrem farářem Fr.
Černým za pomoci řídícího učitele Bohumila Kráčmara. V národních
krojích u příležitosti slavností, akademií atd. fungoval tento sbor
až do zákazu činnosti v roce 1951. Chrámový smíšený sbor dospělých
řídil řídící učitel Emilián Blažek; ženský pěvecký sbor potom
Drahomíra Kellerová.
Výborně fungující jednota mládeže vedená
Pavlem Plchem sdružovala mladé ke kulturně duchovnímu programu.
Když v roce 1947 dosáhl počet věřících Církve
československé v samotném Blansku 600, rada starších začala uvažovat
nad stavbou většího kostela (dochovalo se několik verzí plánů) a
prostorné farní budovy. Rok 1948 však zlomil tyto plány. Až do roku 1957 se dařila práce s dětmi a v
pěveckém sboru. Mládež pohasla úplně a duchovní správce konstatuje,
že v roce 1961 není ani jediné dítě přihlášené do náboženství.
Dospělí navštěvují hojně poutavé biblické
hodiny s bohatým programem. Bratru faráři Chaloupkovi se v roce 1968
podaří na deset let obnovit v malé míře vyučování dětí a mladých,
pořádá několikrát v roce autobusové zájezdy pro věřící do různých
koutů vlasti. V létech normalizace však nastává větší útlum na všech
rovinách života farnosti. I přes snahu faráře lze konstatovat větší
úpadek než v létech padesátých.
Na konci osmdesátých a přelomu devadesátých
let se objevují první známky zlepšení. Ti, kteří nesli církev po 40
roků útlaku, pomalu umírají, ale objevují se noví v podstatě všech
generací.
Bolestí zůstává předávání víry v tradičních
rodinách v církvi, naproti tomu církev roste z věřících mimo tuto
tradici. Různé aktivity, bohatá činnost duchovní, poutě, farní dny,
kulturní pořady a programy, dávají od roku 2000 prostor k velkému
oživení. Lze říci, že farní společenství se stává rodinou s láskou
přijímající mnohé nové příchozí.
„Kéž Pán nedá zahynouti nám, ni budoucím."
|
