| 
			 
		O nás Základy křesťanské víry 
			
			 Věříme, že je nám Bůh přítomen, když se 
			shromažďujeme, abychom ho chválili, naslouchali jeho Slovu a 
			přimlouvali se za potřeby svých bližních. Takovým shromážděním 
			říkáme bohoslužby a konají se většinou v neděli na oslavu Kristova 
			vzkříšení. Smyslem křesťanských bohoslužeb není sloužit Bohu konáním 
			modliteb a náboženských obřadů, ale přijmout, co nám Bůh nabízí ve 
			svém Slovu, svátostech a společenství svého lidu. Účastnit se služeb 
			Božích proto není náboženská povinnost, ale příležitost setkat se s 
			Boží láskou a věrností uprostřed každodenních starostí, úkolů a 
			pochybností. Při bohoslužbách Bůh vstupuje do našeho života a působí 
			na nás svým Slovem. Ujišťuje nás o svém odpuštění, povzbuzuje nás v 
			našich těžkostech, odhaluje nám naše selhání a vybízí nás k novým 
			úkolům. Účastí na bohoslužbách náš život z víry nekončí, ale začíná. 
			Přijímáme zde sílu, radost, inspiraci a pověření do všedních dnů.
			 
			Bohoslužby mají formu rozhovoru, v němž 
			zaznívá Boží slovo, ale i naše lidská odpověď. Úkol zvěstovat Boží 
			slovo svěřil Ježíš Kristus svým učedníkům. Církev v tomto úkolu 
			pokračuje, když tímto úkolem pověřuje muže a ženy, u nichž poznala 
			obdarování Duchem svatým pro tuto službu. Kázání, které tvoří střed 
			a neodmyslitelnou součást bohoslužeb, má za úkol zpřítomnit 
			radostnou zvěst evangelia do aktuální Boží výzvy a potěšení. 
			Základem kázání je biblický text. Cílem je vyložit a promítnout 
			biblické slovo do života posluchačů, aby v něm zaslechli živé Boží 
			slovo do svých radostí a starostí, nadějí i pochybností. Kazatel 
			musí dobře znát biblickou zvěst, rozumět dobovým souvislostem, ve 
			kterých vznikala, a současně dobře rozumět i těm, kterým Boží slovo 
			tlumočí. Jen tak může pravdivě a nezkresleně přeložit biblické slovo 
			do dnešního způsobu života a myšlení.  
			Křesťané věří, že zvěstování evangelia je 
			dílem Ducha svatého, při němž Bůh používá našich lidských 
			schopností. Na zvěstované Boží slovo odpovídá církev při 
			bohoslužbách v modlitbách a písních. Modlitby mohou mít různou 
			formu. Buď je zástupně přednášejí jednotlivci za celé společenství, 
			nebo se shromáždění modlí společně. Reformační tradice dává přednost 
			modlitbám, které živě a bezprostředně odpovídají na zvěstované 
			Slovo, ale neuzavírá se ani modlitbám hotovým a naučeným, které se 
			při bohoslužbách pravidelně opakují. Společná modlitba je stejně 
			důležitá jako soukromá, protože nám pomáhá si uvědomit, že žijeme ve 
			společenství a Bůh nikomu z nás nedává přednost.  
			Hudba při bohoslužbách umožňuje zapojit do 
			našeho vztahu k Bohu i lidské city a naznačuje, že lidská slova 
			nedovedou vyjádřit celou šíři a hloubku naší víry a naděje. Společné 
			písně nám současně pomáhají stát se součástí života církve přes 
			hranice času, neboť nám umožňují připojit se k vyznáním a modlitbám 
			těch, kteří nám víru předali, a uvědomit si, že Bůh s námi ve svém 
			díle navazuje na to, co koná již po staletí. Nově vznikající písně 
			jsou svědectvím, že Bůh v tomto díle pokračuje a tvoří mezi námi 
			stále něco nového. Nedílnou součástí bohoslužeb je i vysluhování 
			svátostí, které se konají buď podle potřeby (křest, biřmování, 
			svátost manželství), nebo v určitém časovém rytmu (večeře Páně). Součástí bohoslužeb má být ve vhodnou chvíli 
			sbírka, která vyjadřuje, že účastníci bohoslužeb přijímají 
			zodpovědnost za společenství, které tvoří, i za praktické úkoly, 
			které před církví stojí.  
			Nejen dosud sdělené informace a zkušenosti 
			patří k víře. V našem přemýšlení o Božích věcech je nesmírně 
			důležité nebýt teoretiky, ale praktiky přijatého. Začněme malým 
			příběhem: Požádejte malé dítě, aby namalovalo strom. Dítě namaluje 
			kmen, větve listí nebo jehličí, ale většinou zapomene na kořeny. Aby 
			strom rostl a přinášel užitek jak svým ovocem, tak svým stínem a 
			ptačím zpěvem, musí být pevně zakořeněn v zemi. A to nejen proto, 
			aby sál vláhu, ale aby byl odolný proti poryvům větrů. Pokud budou 
			kořeny na povrchu, strom se může vyvrátit a uschne.  
			Přesně tak je to i s námi lidmi. Církev i 
			přes svoje poklesky a pády v minulých stoletích, tvoří toto zázemí. 
			Člověk, který nemá své kořeny v konkrétním společenství věřících, 
			nemá tak odkud čerpat sílu víry. Mít živý vztah s Bohem pomáhá 
			společenství upevňovat. V naší církvi se navzájem oslovujeme „bratři 
			a sestry“. Není to forma, ale skutečnost ve vztazích a vyjádření, v 
			němž každá farnost velkou rodinou, do které je každý zván a kdykoli 
			může přijít. Radostí velkou je samozřejmě to, když se host po čase 
			stane ze své vůle domácím.  
			 |